internetový armádní magazín

Současné pušky značky Kalašnikov

08.05.2018 09:50

Velmi málo zbraní dosáhlo v historii takového výjimečného statusu jako útočná puška AK-47, s níž se dodnes setkáváme nejen ve třetím světě. Její výrobce, závod Ižmaš z města Iževsk, ale před několika lety prožíval těžké časy a objevily se zprávy, že ruská armáda už patrně nebude zbraně na principu Kalašnikov nadále kupovat. Situace se však změnila a Koncern Kalašnikov, jak se firma nově nazývá, dnes opět prosperuje. Prokázala to i široká nabídka zbraní, která byla prezentována na výstavách Armija-2016 a Armija-2017.

 

Dnešní zbraně „stovkové“ řady

Základní dlouhou služební zbraní v ruské armádě je útočná puška AK-74M ráže 5,45×39 mm. Od původní podoby AK-74 se liší zejména tím, že dřevěné komponenty byly nahrazeny prvky z černého plastu a stejně tak zásobníky se vyrábějí z plastu, nikoli z plechu. Tato zbraň je také základním typem tzv. "stovkové" řady pušek systému Kalašnikov, jež zahrnuje pět dalších typů. Kromě AK-74M, nebo také AK-100, jsou to zbraně s názvy od AK-101 do AK-105 a celkově jde o kombinaci dvou délek a tří kalibrů. Pušky AK-74M / AK-100 ráže 5,45x39 mm, AK-101 ráže 5,56×45 mm NATO a AK-103 ráže 7,62×39 mm mají celkovou délku 943 mm a délku hlavně 415 mm.

                                                AK-101 ráže 5,56x45 mm NATO

                                (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Druhou trojici představují zkrácené karabiny, a sice zbraně AK-105 ráže 5,45x39 mm, AK-102 ráže 5,56x45 mm a AK-104 ráže 7,62x39 mm, jejichž kompletní délka činí 824 mm a délka hlavně 314 mm. Všech šest typů má plné pažby, které se však dají sklopit podél levého boku pouzdra závěru, takže v této řadě již neexistují varianty se sklopnými kovovými opěrami. Pozoruhodné však je, že s největší pravděpodobností nevznikla adekvátně zmodernizovaná obměna kompaktní pušky AKS-74U. Jednu dobu se sice tvrdilo, že přece jen existuje a nese název AK-106, ale nyní už je prakticky jisté, že "stovková" verze AKS-74U se opravdu neobjevila a číslo 106 bylo prostě vynecháno.

 

Pokusy s „balančními“ principy

Již na konci studené války se zdálo, že principu Kalašnikov nejspíše "zvoní hrana", jelikož sovětská armáda chtěla nahradit AK-74 zcela jinak pojatou útočnou puškou. Byl tudíž zahájen program Abakan, v jehož rámci se srovnávaly různé nové systémy zbraní, z nichž většina byla vybavena tzv. balančními mechanismy. Jedná se o soustavu pístů, pružin a závaží, jež je propojena s funkčním mechanismem zbraně a zabezpečuje částečnou kompenzaci zpětného rázu. Z výběrového řízení vzešel vítězně princip inženýra Nikonova, ale jeho puška se dostala do výzbroje až po rozpadu Sovětského svazu a nyní je známa jako AN-94 (někdy s přidaným jménem Abakan).

                                                         AN-94 ráže 5,45x39 mm

                                 (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Produkce ale nikdy nedosáhla velkých čísel a puška AN-94, která je považována za příliš složitou pro obyčejného vojáka slouží jen u některých elitních útvarů. Kromě toho si pozornost získaly i jiné "balanční" pušky, které navrhnul konstruktér Kokšarov a které se vyráběly ve zbrojovce ZID (Zavod iměni Děgťareva); jednalo se o typy AEK-971 ráže 5,45x39 mm, AEK-972 ráže 5,56x45 mm a AEK-973 ráže 7,62x39 mm. Vyrobil se však jen malý počet, který se dostal do výzbroje některých útvarů ministerstva vnitra. Na základě "stovkové" řady pušek AK pak v závodě Ižmaš vznikly zbraně s balančními mechanismy AK-107 ráže 5,45x39 mm, AK-108 ráže 5,56x45 mm a možná i AK-109 ráže 7,62x39 mm. Také těchto pušek však byl nakonec dodán jen poměrně nízký počet pro jejich větší složitost a cenu.

 

Zrod nové útočné pušky AK-12

Na konci minulé dekády se často hovořilo o "neodvratném" konci principu Kalašnikov, o nějž (údajně) ztrácela zájem i sama ruská armáda. Slavný Michail Timofejevič Kalašnikov, jenž až do své smrti v roce 2013 pracoval na vývoji zbraní, se ale zjevně nehodlal vzdát. Vyskytovaly se zprávy, že chystá něco nového. A v září 2010 byl skutečně ukázán prototyp, jenž tehdy nesl jméno AK-200 a byl charakterizován jako "Kalašnikov 21. století". Po několika změnách byla na jeho bázi vytvořena naprosto nová puška s názvem AK-12, kterou veřejnost poprvé spatřila v lednu 2012.

                                               AK-12 ráže 5,45x39 mm v roce 2012

                                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

                                              volič režimů palby na AK-12 z roku 2012

                                   (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Vyhlížela poněkud futuristicky, na čemž mělo největší podíl nově řešené pouzdro závěru. Skrývalo modifikovaný mechanismus principu Kalašnikov, jenž měl zmenšený zpětný ráz a maximální kadenci zvýšenou z 600 až na 1000 ran za minutu. Pouzdro dostalo též lišty standardu Picatinny a puška disponovala moderní teleskopickou pažbou. Následovaly dva roky zkoušek, po kterých ruská armáda v lednu 2015 oznámila, že AK-12 zařadí do výzbroje, a to jako jeden ze čtveřice nových zbraní pro "vojáka budoucnosti". Kromě dlouhé pušky AK-12 ráže 5,45x39 mm to měla být zbraň AK-103-4 ráže 7,62x39 mm a navíc i dvě pušky od konkurenční zbrojovky ZID, a to A-545 ráže 5,45x39 mm a A-762 ráže 7,62x39 mm, fakticky zmodernizované verze typů AEK-971 a AEK-973. Armáda tak chtěla uspokojit oba své hlavní dodavatele palných zbraní.

 

Program Obvěs a zbraň AK-400

Navzdory tomu ale bylo zřejmé, že náhrada bude představovat dlouhodobý proces, a proto byl zahájen projekt s krycím názvem "Obvěs". Ten byl pragmatickou reakcí na skutečnost, že pušky AK-74M v základní verzi mají jen velmi omezené možnosti montáže příslušenství. Jelikož ale budou tvořit páteř výzbroje ruských vojáků a příslušníků dalších sil a sborů ještě řadu let, bylo třeba tento jejich potenciál rozšířit. Už řadu let docházelo k tomu, že zejména členové elitních a speciálních jednotek si své "automaty" různě upravovali, respektive vybavovali je teleskopickými pažbami, montážními lištami apod. Projekt "Obvěs" vlastně reprezentuje oficiální a systémovou obdobu těchto improvizací. Jde o modernizační soupravu pro pušky AK-74M (a zřejmě i další typy), která zahrnuje zejména novou pažbu a několik lišt standardu Picatinny. Vedle toho byly zahájeny dodávky pušek už přímo v takto modernizované podobě pod názvem AK-74M3, a to opět hlavně pro elitní síly. Veřejnost je mohla poprvé vidět na velké přehlídce v Moskvě v roce 2015.

V následujícím roce byl představen další typ pušky, který nesl název AK-400. Konstrukčně šlo o další modernizaci AK-74M s využitím některých prvků AK-12 a výsledků programu "Obvěs". Puška AK-400 byla zhotovena v rážích 5,45×39 mm i 7,62×39 mm, ale zřejmě jen v relativně malém počtu. Uživateli se staly speciální útvary Alfa a Vympel tajné služby FSB a ochranka ruského prezidenta.

 

Snad už definitivní verze AK-12

Přicházely však i zprávy o technických potížích pušky AK-12 a o její příliš vysoké ceně. V září 2016 tedy následoval pro někoho značně překvapivý krok, když Koncern Kalašnikov oznámil, že ona futuristická podoba zbraně AK-12 se sériově vyrábět nebude. Na veletrhu Armija-2016 pak byla prezentována další, snad už definitivní podoba AK-12, která vychází z AK-400, a lze ji popsat jako hybrid pušky AK-74M a oné patrně až moc futuristické původní verze AK-12.

                                                    AK-12 ráže 5,45x39 v roce 2016

                                   (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Změnilo se pouzdro závěru a funkční mechanismus, a proto vzrostla také kadence, avšak jen na 700 ran za minutu. Volič režimů palby má tři nastavení, a sice neomezené dávky, jednotlivé rány a dávky o dvou ranách (kdežto u původní verze AK-12 byly dávky o třech ranách). Puška se vyznačuje celkově odlehčenou konstrukcí a jinak uloženou hlavní, samozřejmostí jsou lišty na příslušenství a teleskopická pažba.

                                                  AK-15 ráže 7,62x39 mm s tlumičem

                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Vedle AK-12 ráže 5,45x39 mm byla současně vystavena verze AK-15 pro munici ráže 7,62x39 mm a na veletrhu Armija-2017 přibyly do nabídky ještě zkrácené modifikace AK-12K a AK-15K. Všechny již disponovaly i rozsáhlým příslušenstvím a rovněž digitální pouštní kamufláží, která nejspíš vypovídá o ambicích prodávat do arabského světa. Hlavním úkolem však pochopitelně zůstává přezbrojení ruské armády i dalších bezpečnostních složek. V červnu 2017 bylo oznámeno, že zbraně AK-12, AK-15, A-545 a A-762 už prodělaly vojskové zkoušky a může být zahájena sériová produkce.

 

Zavede Rusko munici Grendel?

Se zavedením AK-12 do výzbroje souvisí ještě jedna vysoce zajímavá a důležitá otázka, jež se týká střeliva. V ruské armádě i dalších složkách se pochopitelně standardně užívá munice ráže 5,45x39 mm, v menším měřítku stále také 7,62x39 mm, ovšem již krátce po prvních zprávách o vývoji AK-12 se objevily informace, že Rusko plánuje zavádění nového střeliva se středním balistickým výkonem, resp. něčeho, co by se nalézalo mezi oběma standardními rážemi. Jde tak o stejnou otázku, kterou už několik dekád řeší armády NATO, jež hledají nástupce munice ráže 5,56x45 mm. Když byla v lednu 2012 představena ona futuristická podoba pušky AK-12, byl avizován záměr vyvinout též verze pro jiné druhy munice než 5,45x39 mm. Vedle obligátního střeliva ráže 7,62x39 mm (které užívá AK-15) a munice NATO 5,56x45 mm to měla být i varianta na munici kalibru 7,62x51 mm NATO a překvapivé i 6,5x39 mm Grendel. Toto špičkové střelivo, leckdy označované i za téměř "dokonalou ráži" pro útočné pušky, totiž vzbudilo zájem ruské Národní gardy (bývalých Vnitřních vojsk, tj. sil ministerstva vnitra), což podnítilo spekulace, že gardisté budou dostávat sériové AK-12 už v ráži 6,5x39 mm. Nesporné je, že se v Rusku od roku 2014 vyrábí mírně odlišný klon střeliva Grendel, nejspíše bez licence, vazby či jiné spolupráce s firmou Alexander Arms (americký producent munice), avšak zatím se stále čeká na oficiální informaci o zkouškách příslušné pušky či o zavádění do výzbroje.

 

Nový kulomet a 9mm samopaly

Nesporné také je, že Koncern Kalašnikov chce na základě finální podoby AK-12 zkonstruovat celou novou rodinu zbraní. Dokonce ještě před oficiálním představením finální "dvanáctky" (už v květnu 2016) se mohla veřejnost seznámit s prvním derivátem, a to s lehkým kulometem RPK-16, který je vůči AK-12 v podobném vztahu jako současný RPK-74 vůči pušce AK-74.

                                kulomet RPK-16 ráže 5,45x39 s dlouhou hlavní a tlumičem

                                   (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

S útočnou puškou se tudíž shoduje svým mechanismem, má ovšem delší hlaveň (na výběr jsou délky 37 nebo 55 cm) a může užívat i bubnový zásobník na 96 ran. Dvojnožka, která je u RPK-74 pevnou součástí zbraně, tvoří u RPK-16 jen jeden z řady typů příslušenství, které se dají připojit k liště pod hlavní. V nabídce figurují také samopaly série Viťaz, v zásadě deriváty principu Kalašnikov pro střelivo 9x19 mm Parabellum. Už v 90. letech tak vznikl typ PP-19-01 Viťaz, zavedený do výbavy ministerstva vnitra coby Viťaz-SN. V současnosti se ale nabízí též inovovaná verze Viťaz-MO, jež využívá řešení z AK-12 a již podle zkratky v názvu je určena pro síly ministerstva obrany. Jako zajímavost lze doplnit, že samopal Viťaz je z hlediska autorství opravdu pozoruhodnou "rodinnou" konstrukcí, neboť jej zkonstruovali Viktor Kalašnikov a Alexej Dragunov, tj. dva synové dvou slavných ruských konstruktérů Michaila Kalašnikova a Jevgenije Dragunova.

 

Úspěch a modernizace „stovek“

Nezůstalo však pouze u vývoje nových zbraní, protože Koncern Kalašnikov si je dobře vědom potenciálu "klasiky", tedy útočných pušek "stovkové" řady. Ačkoliv se třeba mohou jevit jako zastaralé (a z morálního hlediska takové už asi skutečně jsou), stále se jedná o technicky mimořádně kvalitní, efektivní a spolehlivé zbraně, které většině zákazníků naprosto postačují. Dokazují to i trvající úspěchy těchto "automatů" na světovém trhu, a to samozřejmě zejména ve státech, které tak či onak patří do ruské sféry vlivu. Navíc nejde jenom o produkty továrny v Iževsku, protože licence na produkci "stovek" představuje pro Rusko velmi účinnou metodu získávání spojenců. Pušky AK-103 se proto dnes licenčně vyrábějí v podniku CAVIM ve Venezuele a nejspíš i v továrně Gataf v Etiopii. V rámci rozhovorů o prodejích zbraní mezi Ruskem a Saúdskou Arábií byla poskytnuta licenční práva pro tuto monarchii, která ostatně pušky AK-103 už řadu let používá u svých elitních jednotek. Koncern Kalašnikov se rozhodl také pro další modernizaci "stovek" a výsledek byl představen v říjnu 2017. Jako první to byla zbraň AK-103M, jelikož právě 7,62mm AK-103 je na světovém trhu nejžádanější. Nová verze má např. zesílené pouzdro závěru s dlouhými lištami, teleskopickou pažbu (evidentně stejnou, kterou dostalo i finální provedení AK-12) či ergonomickou rukojeť. Záhy následovaly i analogicky zmodernizované varianty ostatních "stovkových" pušek.

 

Oživení mechanismu Dragunov

V roce 2016 byla představena i další novinka, ale tentokrát již sázející na jiný funkční princip. "Automat malých rozměrů" neboli MA (malogabaritnyj avtomat) má paradoxně systém, který vznikl již na konci 70. let, kdy sovětská armáda v rámci programu "Modern" hledala kompaktní, zejména pro obsluhy vozidel či zbraní určenou pušku ráže 5,45x39 mm. Zvítězil tehdy AKS-74U, jehož hlavním konkurentem byla konstrukce od Jevgenije Dragunova, pro kterou byl již tehdy užíván název MA, avšak nově byla oživena paradoxně pod hlavičkou firmy Kalašnikov. Jak známo, v puškách principu Kalašnikov provádí píst dlouhý pohyb a je pevně spojen s nosičem závorníku, zatímco princip Dragunov (známý z pušky SVD) používá píst s krátkým pohybem, jenž je řešený coby samostatná součástka.

                                                         AM-17 ráže 5,45,39 mm

                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Tak pracuje i ona nová kompaktní puška, která byla roku 2017 přejmenována na AM-17. Užívá munici 5,45x39 mm a má nastoupit právě na místo AKS-74U, kterou kromě obsluh vozidel a zbraní vídáme také u speciálních jednotek. V roce 2017 již byla prezentována i první odvozená modifikace, a to bezhlučná puška AMB-17, vytvořená hlavně pro zvláštní jednotky. Využívá specifickou ruskou munici 9×39 mm s velice těžkou podzvukovou střelou a má masivní integrovaný tlumič.

 

SVČ jako nástupce zbraně SVD

Zmíněná puška SVD systému Dragunov se pořád nachází v nabídce, ovšem dnes již i ve dvou inovovaných verzích, a sice zkrácené SVDS a kompletně zmodernizované SVDM, jež dostala lišty Picatinny. Pro starší pušky řady SVD se vyrábí zvláštní návlek na předpažbí a pouzdro závěru, na jehož povrchu se nacházejí lišty. Sama konstrukce pušky ale již prostě nevyhovuje, což vede ke snaze vytvořit jejího nástupce. První zprávy o něm se objevily v květnu 2016, a to pod jménem SK-16. Oficiální prezentace proběhla na podzim na veletrhu Armija-2016, kde se puška předvedla v trochu odlišné podobě s názvem SVK (snajperskaja vintovka Kalašnikova). Na dalším ročníku oné akce figurovala jako SVČ (snajperskaja vintovka Čukavina), avšak jde stále o tutéž konstrukci, která využívá úpravu poloautomatického principu Dragunov. Vzhledově se jedná o moderně pojatou zbraň, která široce využívá hliník a polymerové plasty. Zprávy z roku 2016 hovořily o rážích 7,62x54 mm a 7,62x51 mm, aby v roce 2017 přibyla informace o plánu nabízet SVČ i v kalibru .338 Lapua Magnum. To prokazuje, že se Rusko definitivně rozhodlo pro tento osvědčený, byť zahraniční kalibr, přestože u svých odstřelovačských pušek krátce experimentovalo také s domácí municí 9,3x64 mm, označovanou za ruskou alternativu k ráži .338.

 

Cesta k nové přesné opakovačce

Dále je nutno zdůraznit, že v sovětské a ruské armádní výzbroji dlouho chyběla "pravá" puška pro opravdu precizní dálkovou střelbu, tzn. opakovačka s ručně ovládaným otočným závěrem. Standardně se k tomu užíval jen poloautomat SVD, pro podmínky bojiště obvykle postačující, a jestliže byla vzácně potřeba přesnější zbraň, sáhlo se k letité opakovačce Mosin vz. 1891/30. Až koncem 90. let byla zavedena do služby moderní opakovačka, jež se stále nalézá v nabídce a nazývá se SV-98.

                                                          SV-98 ráže 7,62x54 mm

                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Vznikla na bázi sportovní pušky Rekord-CISM, samozřejmě užívá munici ráže 7,62x54 mm a je zavedena zejména u jednotek ministerstva vnitra či zpravodajské služby FSB, ačkoliv malý počet vlastní i vojáci. V roce 2012 byla představena varianta SV-98M-338, označovaná také jako SV-338M1. Jak naznačuje už jméno, od původní podoby se liší zejména použitím střeliva .338 Lapua Magnum, které využívá rovněž kompletně modernizovaná puška VSV-338, představená v roce 2016. Obdobně jako řada moderních odstřelovačských zbraní se vyznačuje kontrastem hodně futuristického vzhledu a klasického ručně ovládaného závěru. Dá se říci, že tentokrát už jde o opravdový "speciál" pro vojenské či policejní odstřelovače, nikoli o derivát sportovní pušky. Koncern Kalašnikov chce uspět i v oboru antimateriálových zbraní, jak roku 2017 dokázalo předvedení typu KSV (krupnokalibernaja snajperskaja vintovka), jenž má být nabízen v kalibrech 12,7x108 mm i .50 BMG (12,7x99 mm).

 

 

Parametry některých moderních automatických zbraní Koncernu Kalašnikov

 

AK-12

AK-15

RPK-16

Viťaz-MO

     AM-17

    AMB-17

Ráže munice (mm)

5,45×39

7,62×39

5,45×39

9×19

5,45×39

9×39

Kapacita zásobníku (ran)

30

30

30/96

30

30

10/20/30

Celková délka (mm)

922/688

922/688

896/651 / 1076/831

705/480

750/490

850/650

Délka hlavně (mm)

415

415

370 / 550

237

(?)

(?)

Prázdná hmotnost (kg)

3,5

3,5

4,0 / (?)

2,9

2,5

2,9

Max. kadence (ran/min.)

700

700

700

700

700

700

Účinný dostřel (m)

800

800

800

200

(?)

(?)

Dva údaje o délce znamenají délku s rozloženou a sklopenou pažbou či ramenní opěrou.

 

 

 

                                                                                                   Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                     Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

Array